Album švédského popového dua nazvané Charm School sice vyšlo po dlouhé nahrávací pauze, ale zní, jako by se za tu dobu v hudebním světě nic neudálo. Nové písničky jsou předvídatelné a potěší především zaryté fanoušky.

Smysl pro chytlavé melodické háčky, rozpoznatelný rukopis Pere Gessleho a hlas Marie Fredrikssonové, který po letech ani po prodělané nemoci neztratil na síle a schopnosti dojímat – nic z toho na nové desce, kterou Roxette doprovázejí svůj návrat na hudební scénu, nechybí.

Přesto nahrávka ve výsledku zanechává spíš rozpačitý dojem. Album rozdělené takřka matematicky na šest baladických a šest svižnějších písniček sice není žádným velkým zklamáním, jenomže zároveň ani nijak zvlášť nenadchne. Na což by měli fanoušci po desetileté pauze mít tak trochu nárok.

DeCharm School však zní, jako by dvojice prostě jen pokračovala v tom, co dělala před ukončením činnosti. A to byla bohužel fáze méně výrazných alb Have a Nice Day a Room Service, kterým už citelně chyběl hit formátu dřívějších It Must Have Been Love či Listen to Your Heart.

Nostalgii těch písniček sice na novince docela obstojně imituje třeba skladba Speak to Me, přesně vystavěná popová balada, která ale ve výsledku zní, jako by Gessle při skládání marně zkoušel schovat karty, které už stejně všichni viděli nejmíň dvacetkrát.

Deset let, co nebylo

A platí to skoro beze zbytku i o ostatních částech alba. Bezčasovost a nostalgie po dobách největší slávy jsou patrné už na začátku z vytleskávané poprockové šlapárny Way Out, která Charm School otevírá a Roxette se v ní nebojí vrátit ani k přepjatým kytarovým vyhrávkám a sólíčkům, které je spolehlivě zvukově vracejí na přelom osmdesátých a devadesátých let.

Retro sama sebe pak kapela dotahuje do finálního tvaru v písničce She's Got Nothing On (But the Radio), kde kromě osmdesátkových syntezátorů jako z Nekonečného příběhu dojde i na tu nejprovařenější funky kytaru, která vás napadne.

Roxette se zkrátka na novince tváří, jako by se za těch deset let v hudbě vůbec nic zajímavého nestalo. Je jim ke cti, že ani přesto ve výsledku neztrácejí na přesvědčivosti. Zmíněná Speak to Me je takový doják, že by se o její užití mohli producenti romantických komedií klidně poprat.

Chemie zůstala

A odlehčenost a uvolněnost, kterou v sobě má písnička After All, do svých skladeb uměli dostat kdysi Beatles. Škoda, že takových, jako jsou tyhle dvě, není album plné a místo tu zabírají i vyloženě nevýrazné momenty.

Marie Fredriksson - Roxette

Přestože písničky stavějí z okoukaného materiálu, důležitým poselstvím novinky je, že chemie Roxette funguje stále stejně dobře. A že jen díky ní není lpění kapely na minulosti a zabřednutí v nostalgii někdejšího úspěchu vlastně ani nějakou velkou, fatální chybou nebo šlápnutím vedle.

Roxette už nehledají nic nového a jejich fanoušci, pro které je novinka primárně určena, dostali to, co mohli očekávat. Není důvod předpokládat, že si cestu k některým novým písničkám časem nenajdou. Že by však po poslechu desky Charm School na nadcházejících koncertech začali z ničeho nic křičet po něčem jiném než prověřených hitech jako Joyride nebo The Look, nehrozí.